Prolog

Poprvé jsem zaklepal na dveře nejbližšího vodáckého oddílu asi v šestadvaceti letech s tím, že mám chuť pomáhat s dětmi. Asi tak nějak naivně si Hurvínek představuje válku. Vše zde běží jako na drátkách, parádní klubovna, kluci skvěle fungují v družinách. Čas ubíhá, ale stále jsem spíše do počtu. Nemám zde žádnou roli, družinový systém si dobře vystačí. Starší kluci umí některé věci daleko líp než já – minimálně uzly, morseovku. Od rituálů, kroje, hymny mám odstup. Skautské hodnoty se mi líbí, ale zákony jsou přespříliš striktní. To někdo opravdu hodlá nikdy nezalhat? Na víkendy moc nemám čas, s tím jsem původně nepočítal. Do party věkově o dost mladší, či naopak o dost starší, se mi nedaří zapadnout – v oddíle, ani pak na kurzu, kam mě poslali, abych jim mohl být nějak platný. Za půlrok toho o skautech vím dost, ale hodně toho doopravdy nechápu. Pak tato epizoda skončila, v životě je najednou moc změn – lásky, pak stěhování jinam.

Říká se, že podruhé člověk nevstoupí do stejné řeky – asi proto se přede mnou objevil tentokrát pěší oddíl, shodou čísel „druhý“. Je o deset let později – malé město, rodina se dvěma malými dětmi. S místními skauty se potkám, když potřebuji půjčit základnu na jednu velkou akci pro rodiny. Kupodivu vedoucího střediska naše plány zaujmou, dokonce se akce zúčastní a naše pojetí se mu moc líbí. Zjišťuji, že je to fajn chlap. Po prázdninách mě zve na pomoc se světluškami, které vede. Spolupracujeme asi rok a půl a postupně získávám prostor k iniciativě. Jen to hodně drhne doma. Svoje děti potřebuji brát s sebou a aktivity pro větší je často nebaví.

A děti už máme tři. Nakonec se musím stáhnout, rodina mě teď potřebuje doma. Za uplynulý čas jsem pozvolna na ledacos změnil náhled. Neprobírali jsme nikdy otevřeně myšlenkové základy, ale měl jsem kolem sebe dobré vzory i čas na zažití.

Do třetice všeho dobrého – „třetí“ oddíl. Více než dva roky uběhly a děti mi rostou. Hodně jsem vypadl z dění, ale začínám myslet na to, že bych se chtěl vrátit, jak jen to půjde. A cesta se našla. Na středisku by podpořili založení benjamínků a to by se dalo i s vlastními dětmi. Teď už do toho jdu s rozmyslem, ale i tak jsem náročnost podcenil. Rozjet nové a pro děti zajímavé schůzky, přitom chodit na školení, střediskové rady, narychlo zmáknout zdravoťák. Slib skládám na slavné výročí 100 let od vzniku republiky – po patnácti letech od prvního vstupu do Junáka. Když týden na to pak začíná vůdcovský kurz zaměřený na starší účastníky, dlouho neváhám. Nakonec právě skautské kurzy se nejvíc podepsaly na definitivním dovršení mého přechodu z nováčka ve skauta.

Mám na starost oddíl malých dětí. Postupně se nabalují další a potřebujeme pro ně víc vedoucích, stále rosteme. Daří se nám domluvit se s některými rodiči a vzniká fajn parta dospělých, co vede fajn partu dětí. Nedávno se registrovali v Junáku a já uvažuji o tom, jak jim pomoci nalézt přímější cestu, než jakou jsem prošel já, k opravdovému přijetí skautské lilie.

Imrahil – Aleš Jelínek

vedoucí oddílu Skauťat a zástupce vedoucího střediska Leknín, Heřmanův Městec